Na písečku

11. září 2011 v 21:32 | Zorka |  Fejetony

Taky máte někdy pocit, že život v tomto světě je jako dětské zápolení na písečku? Někteří lidé (stejně jako děti) si hrají jenom na svém písečku, jiní si hrabou pod sebe (píseček), někteří mlátí druhé kyblíčkem po hlavě, aby druhého uzemnili či si přisvojili cizí hračku. Nebo prosadili svou pravdu, svá práva na cizí kyblíček a lopatičku. Jiní hážou druhým písek do očí, aby se pomstili nebo jenom tak pro zábavu, protože je baví ubližovat druhým.

A zase jsou tam jiné děti, které si klidně hrají, zaujaté vlastním světem a na útok takového agresora, co jim boří bábovičky ze závisti či sebere jim jejich lopatičku nebo kyblíček, protože se jim více líbí než ten jejich, se jenom udivenýma očima dívají. Nebrání se, nikdo je nenaučil být agresivní.

Nelze z takového jednání vinit děti. Jednají tak, jak vidí doma a nebo tak, jak jim dospělí dovolí. Podle toho, co je učí. My dospělí používáme příměr bojů na pískovišti, kyblíčku a lopatičky jako příměr pro směšné lidské boje. Nějak ale nevidíme, že se jich sami aktivně účastníme. Nerozhodný

Můžeme vidět dospělé, kteří jsou zastrčeni v koutku pískoviště, starají se jenom o svůj píseček a nechtějí vidět, ani slyšet. Svět okolo je nezajímá. Nebudou reagovat ani kdyby vedle nich padali mrtví... není to totiž jejich problém. Pokud je někdo napadne, sebere jim hračky, moc to s útočníky neřeší, nebo je naopak stejně agresivně napadnou a srovnají. Svou filozofii sobectví výhradní péče o sebe sama přelakovali na bledě modrý nápis: Neutralita. A to i přesto, že se úplně klidně přidají na stranu agresora, pokud to je pro ně výhodné. Což má k neutralitě daleko. Nikdy je neuvidíte se přidat na stranu slabých či utlačovaných nebo jim dokonce pomáhat. To by ohrozilo jejich píseček a to nebudou riskovat.

Tito lidé neznají pravdu, kterou kdysi vyslovil J.A.Komenský - že všichni stojíme na jednom jevišti života. Cokoli se tu stane, týká se nás všech. Dříve nebo později to stejné zlo, které tolerovali vůči druhým, zasáhne i je. (Vzpomínáte na Hitlera a ochotu cizích zemí obětovat Československo pro domnělou vlastní záchranu? Jen co srovnal naši zemi, přišla řada i na ty, co nás obětovali.) Protože agresoři jsou bez morálky. Buď půjdete s nimi a budete stejní (nikoli neutrální), nebo vás převálcují. V historii bylo ale možná více jednoduché rozpoznat nepřítele. Dnes se alespoň v Evropě otevřeně neválčí a agresoři se skrývají za sladké nebo atraktivní masky. Důsledek jejich myšlení a jednání je však stejný - ničení čehokoliv.

Na písečku můžeme také vidět dospělé, kteří si přisvojují kyblíčky a lopatičky druhých nebo jim boří jejich bábovičky. Vede je závist a zášť, a tak raději ničí dílo druhých, než by se sami zapojili do díla, které je užitečné. Ti ještě více poškození ve svém charakteru k tomu přidají házení písku (pomluv) do očí a na hlavu. Případně mlácení kyblíčkem po hlavě. My ti dáme co proto stavět si své bábovičky!!!! Nic nebudeš mít!

Nemají klid, dokud oběť úplně nezničí a tím si dokážou vlastní velikost. Standartní vlastnost Čechů a Slováků získaná vývojem dějin - sejmout každého, kdo se nějakým způsobem odlišuje. Kdo nějak vyčnívá nad průměr. Možná proto tolik Čechů a Slováků v celé naší historii je oceňováno v zahraničí, nikoli doma. Usmívající se

Můžeme se na písečku života také potkat s vydešenýma očima těch, kteří nejsou dost silní či stateční k sebeobraně nebo k agresivnímu stylu života a nechají si všechno líbit. A je jedno, jestli jim je 5 nebo 90. Prostě jsou oběti někoho, jehož charakter má k lidství daleko. Ve chvíli silného pobouření nad jejich činy jsem začala pro tyto typy lidí používat název lidské hyeny. I když tím křivdím hyenám - ty útočí a požírají jenom z pudu sebezáchovy. A omlouvám se tak ošklivý, byť spisovný, název. Ale to, co tito lidé dělají druhým, není nic pěkného a já nechci tuto skutečnost lakovat na růžovo, aby se postižení cítili lépe. Myslím, že každý z vás může vyjmenovat mnoho lidí, kteří jednají způsobem, který je těžce stravitelný. Ať ze svého okolí nebo z politiky.

I já se už boxuju na tomto písečku. Zamračený Od dětství mne učili, že mám být hodná na ostatní, nelhat, neubližovat, protože to druhé bolí, nebít se za svá prý jenom domnělá práva, mám druhým poctivě sloužit a neobtěžovat je svou existencí. A tak jsem se na svět dívala vyděšenýma očima a nechápala, jak tu žít.

Velká změna uvnitř mne se udála poprvé v mých 27 letech, když jsem byla poprvé těhotná a strach o život dítěte mne poprvé donutil se bránit obvyklému útoku mého prvního muže. Poprvé jsem na agresora sama zaútočila. Poprvé mi došlo, že nemohu být pro nikoho kopací míč. Ať fyzicky nebo slovně. Že moje hodnota není o nic menší než hodnota těch, kdo mne devastují.

Vydobýt si právo k životu jsem se snažila dlouho a velmi dlouho neúspěšně. Výcvik z domova, že musím jednat vždy čestně a neubližovat druhým, mi v efektivní sebeobraně bránil. Byla jsem vychovaná k tomu být hodná holčička, nikoli sebejistý či podlý fracek.

Moje situace se získáváním sebevědomí se ještě zhoršila poté, co jsem se stala křesťankou a podlehla jsem obecně rozšířené falešné teologii, že pravý křesťan je skoro totéž jako fackovací panák pod heslem pokora nebo rohožka méně charakterově zralým lidem v církvi pod heslem služba druhým. Agresoři se tady schovávají za masku zbožnosti, pokory a lásky. Za zády se však neštítí žádných intrik a pomluv a nějaká Boží přikázání pro život - ta se přece lehce přizpůsobí nebo prostě jenom hlásají. Ale skutky...

Jak já rozumím nevěřícím, když opovrhují církví a lidmi v nich! Uvnitř sice existují schovaní i skvělí lidé a skvělí křesťané, dokonce i skvělí pastoři, ale svět je nemůže vidět, protože oni sami se nechávají mlátit kyblíčkami agresorů a natlačit do kouta k pasivitě a lhostejnosti. K životu v náboženské ideologii. Zahalí se do masky náboženství a hrají pro svět divadlo na láskyplnou církev spolu s těmito agresory.

Jenže Bůh chce, aby křesťané byli světu světlem i solí. Nemáme své světlo schovávat v církvích, pod příkrovem náboženství či svých sebestředných programů. Nemáme být ani sůl, co nesolí... jsou volné příměry z bible.

A tak se stalo, že mne můj Bůh Otec začal učit, jak se na tom písečku začít stavět agresorům. Bůh ví, že jsem svým založením člověk, který má problém se bít za své věci a za své právo na život. Když mám jít do konfliktu, je mi špatně. Umím se směle bít za práva druhých, ale naučit se bojovat o vlastní - to bylo náročné. A tak mne k akci donutil velmi originálně, jak to jenom On umí: dovolil útočníkům mne svou agresivitou zatlačit do kouta tak silně, že už jsem měla na vybranou pouze ze dvou možností: budu žít nebo se nechám utlouct? Protože podstatou všech zbabělých agresorů je útok na ty, co se jim jeví slabí a bezbranní. A je jedno, jakou masku tito agresoři mají. Nevinný

Nechápala jsem, co se to mám učit? Vždyť církev mne učila nebránit se, nastavit druhou tvář, být pokorným obětním beránkem těch, kteří pokoru jenom předstírají. Být prý jako Ježíš! Smějící se Přesně tak jako mne tomu učili i lidé ve světě. Nechat si líbít cokoliv. Proč mne ale Bůh učil se takovým lidem vzepřít?

Vysvětlil mi to záhy: ukázal mi, Ježíš nebyl žádný otloukánek, pokorný beránek, jak s oblibou náboženští pastoři hlásají, který se jenom nechal mlátit a pak mu už nic jiného nezbylo, než se nechat přibít na kříž. Najednou jsem v Bibli viděla texty, kde se Ježíš uměl velmi rázně vzepřít lidem chabého charakteru a hlavně - falešným a pokřiveným vůdcům. I náboženským. Nejpřísnější byl právě vůči nim! To byly hlášky! A pak mne Bůh začal učit, kdy je čas být pokorný a tichý (být světlem), a kdy je čas se velmi důrazně vzepřít špatnostem. Být tou požadovanou solí.

Zažili jste, jaké to je, když se vám sůl dostane do rány? Je to pěkně bolestné a nepříjemné. Sůl se používá k desinfekci (třeba jako solný roztok), ke konzervaci, k čištění skvrn... Takže být solí znamená být aktivním, silný a často i ... nepříjemným. "Desinfikovat či odstraňovat skvrny" na těle tohoto světa - i to patří do popisu práce křesťanů. Církev (někteří falešní církevní vůdci) požaduje, aby křesťané byli sladcí a milí, neškodní, neobtěžovali svět svou existencí a vírou. A nazývají to "láska". Ježíšova láska však byla jiná. Byl laskavý a soucitný k těm, kteří to potřebovali a tvrdý a nekompromisní k těm, kteří to potřebovali.Usmívající se Jeho láska nebyla sladká a pokrytecká. On neschovával za údajnou lásku žádnou zbabělost vzepřít se zlému.

A tak i já se učím na tom našem jevišti života, na tom našem písečku bojovat. Učím agresory, že když si něco začnou, tak dostanou odpověď - kyblíčkem po hlavě.Překvapený Učím je, že já už nejsem jenom hodná a milá (jak se zpočátku všem jevím a proto se domnívají, že to je moje slabost, nikoli přednost), ale také velmi důrazná a přímá. A bráním se vskutku netradičně a z jejich pohledu ohavně: nedělám nic za zády, jednám přímo a umím (když jsem donucena) pojmenovat lhaní lhaním, podvod podvodem, pokrytectví pokrytecvím, zbabělost zbabělostí, hyenismus hyenismem. Nehraju tu hru pokrytecké společnosti, že lidé mohou být ve svých skutcích odporní, ale smí se to dělat skrytě a hlavně ty ošklivé věci NEJMENOVAT! Tomuto se v pokřivené společnosti říká slušnost a morálka! Pojmenovat věci pravým jménem je nezdvořilost! Ba co víc - urážka!

Dlouho jsem to pravidlo neznala a tak jsem nechápala: Oni se vůči mne zachovají podlým způsobem (seberou mi můj kyblíček, házejí mi písek do očí Překvapený) a strašně se rozčílí, když se začnu bránit a jejich jednání pojmenuju tím odporným slovem, které čeština pro to má???? Nechápala jsem, proč podrazáka rozzuří, když jeho podraz nazvu podrazem. Stejně tak intrikána. Nechápala jsem, proč sladký pokrytec je nepříčetný, když jeho jednání nazvu pokrytectvím a odmítám si s ním hrát jeho hry na to, jakože on je sladký a milý. Když vím, že se neštítí ničeho.

A pak jsem se to dozvěděla. Byla jsem proškolena "moudrými". Je přece neslušné takto otevřeně a přímo vystupovat, či dělat problémy druhým svou sebeobranou. Slušný člověk na pomluvy, podrazy a ponižování sklapne kufr a zmizí do ústraní. Ustoupí z cesty hulvátům. Neztrapňuje se přece tím, že odporně jednání nazve odporným jednáním!

A tak jsem se snažila přijmout ony údajně správné normy slušnosti. Snažila jsem se ignorovat aroganci těch, co urážejí či pomlouvají. Později jsem ale nevydržela a začala je opatrně upozorňovat na to, že jejich jednání vůči mně není korektní. Ale nebrali moje upozorňování vážně. Nebrali vážně upozornění na hranice, za které nesmí zajít, protože nikdo z nich není vůbec nic lepšího než já a já už nejsem oběť, na které si mohou hojit své pokřivené ego.

Tohle zjištění je vždy velmi překvapí a jsem jim - solí v očích. Bůh má tedy ze mne jistě radost. Usmívající se (I když já ze sebe nikoli, protože všechny ty boje jsou jenom přehlídkou ztraceného času a nervů.) Nadávají mi různě, vyčítají nedostatek lásky, chtějí, abych své odporné přímé a otevřené jednání změnila k jejich obrazu, do jejich podoby, přizpůsobila se jejich pokřivené morálce. Abych špatné věci nazývala hezky a sladce. Abych byla totéž, co oni a oni mohli dál žít v klidu ve svých špatnostech.

Ale i to je lež. Já mám dostatek lásky i k těmto lidem, co jednají špatně nevědomě nebo dokonce úmyslně jako hyeny. Proto k jejich špatnostem nemlčím. Nemohu jim dovolit to, co jsem dříve mlčky přecházela a snášela. Protože oni potřebují se dozvědět, že jejich jednání není ani trochu tak hezké a morální, jak se snaží druhým nabulíkovat. A umím jim i odpustit. Usmívající se

S výchovou dospělých je to stejné jako s výchovou dětí. Rozumný a milující rodič nedovolí svému dítěti cokoliv. Nedovolí mu špatné jednání, protože mu na dítěti záleží a chce, aby z něj vyrostl dobrý a schopný člověk. Velmi rázně dítě v jeho špatném jednání zastaví. Rozumný a milující rodič vymezuje svému dítěti jasné hranice, co je a není dobré a správné. A totéž dělám už směle druhým i já. Chráním si svůj píseček. Smějící se

A tak vás zarmoutím vy všichni, které kdy urazilo moje velmi jasné pojmenování toho, kde jste si vůči mně dovolili věci, které slušný člověk nedělá. Já vím, že nechápete, protože vaše morálka má jiný žebříček hodnot a špatná pro vás není pomluva, ponižování či podraz, ale špatné je podle vás přímo pojmenovat toto jednání. Omlouvám se, že se tak tvrdohlavě odmítám změnit do vaší podoby. Přestože moji vzpouru vůči vám označujete za špatný charakter. Ale je to proto, že já znám Boží normy na to, co je a není správné a ty se mi líbí víc, než pokřivený charakter lidí, kterým se lze zavděčit zase jenom křivým jednáním. Protože kdo chce s vlky být, musí s nimi výt...

Mým oblíbeným mottem je Kdo mlčí ke zlu, jakoby sám zlo činil. Zlo se může volně šířit, pokud slušní lidé budou mlčet a jenom nečinně přihlížet. A tak Vás povzbuzuji věřící i nevěřící - buďte nepříjemnou solí v očí i v ústech těm, kteří s vámi či druhými zacházejí neuctivě či jakkoli špatně. Nedovolte takovým agresorům na písečku s vámi máchat. Možná tím budete nakonec příjemnou a chutnou solí vlastním dětem, které se od vás naučí se bránit zlému, možná budete příkladem pro další dospělé, kteří jsou sami v situaci utlačovaných, týraných, pomlouvaných, ponižovaných, urážených... Když změníte pravidla hry na vlastním písečku, tyto změny budou mít rozsáhlé změny na celém tom našem jevišti života. Usmívající se A co víc - vychováte ze svých dětí čestné a statečné lidi. Přijdou časy, kdy poctivý a statečný charakter bude mít cenu zlata. Přestože dnes se ještě nenosí.

A na závěr ještě malé vysvětlení: píšu tady o problémech, se kterými se potýkám či které vidím. Nechci ale vzbudit dojem, že já mám JENOM takové problémy s lidmi. Jen si myslím, že fejeton není román a nelze do něj vložit všechno najednou. Usmívající se


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama