Každá trampota má svůj líc.

13. října 2011 v 22:47 | Zorka |  O mne

Když jsem před čtyřmi lety odcházela z Čech do Anglie, odcházela jsem s radostí, že se vzdálím "té naší povaze české". Styděla jsem se za to, jaký národ jsme, jak nás baví bořit, ničit, krást, pomlouvat, škodit, intrikovat, podrážet, srážet každého, kdo se nějak lidí od průměru, jenom proto, aby se ti průměrní cítili dobře. Namísto toho, abychom se něčeho užitečného chopili a nežili jenom sami pro sebe. Odcházela jsem s radostí, že se zbavím českých rodičů, kteří si více a více dovolují máchat s učiteli a terorizovat je. Protože oni ví přece nejlépe, jak a co se má učit. Překvapený

Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem před 25 lety začínala svou učitelskou profesi. Byla jsem mladá, kvalifikovaná, ale naprosto nezkušená učitelka. Přesto mne rodiče brali s respektem, protože jasně viděli, že mne moje práce baví a snažím se ji dělat co nejlépe. Že chci pro jejich děti to nejlepší. O 20 let později jsem se rozhodla rezignovat na učitelské povolání, protože nejsem ani dost přizpůsobivá současné morálce ani dost agresivní, abych se ubránila některým arogantním rodičům, kteří se najdou vždy a všude a dokážou zničit všechno kolem sebe. Navzdory ostatním. A navzdory jejich vlastním dětem. Nerozhodný

Tři roky jsem si v Anglii užívala klid a pohodu, kdy přijdu do práce bez jakýchkoliv příprav, udělám si svoje (jako uklízečka či pomocnice v kuchyni) a jdu domů s naprosto čistou hlavou a mohu si ve svém volném čase žít svůj život. Nenosit v tašce hory sešitů na opravení, a v hlavě starosti kolem školy, dětí a rodičů. Takový pocit volnosti jsem zažila snad poprvé za svůj život. A také mne těšilo ocenění mé práce. Protože Angličané si váží každého, kdo odvádí dobře svou práci. I kdyby to byla jenom práce uklízečky. Usmívající se

Odchod do cizí země mi přinesl také nové poznání. Mohla jsem srovnávat Čechy a Angličany a žasla jsem nad tím, jaký úžasný potenciál mají Češi vložený snad přímo do DNA a - nevyužívají ho. Začala jsem vidět, jak jsme talentovaný národ a všechny naše talenty často promrháváme negativním způsobem nebo výhradně k sobeckým cílům - což je také negativní způsob, byť výsledkem může být vnější popularita či úspěch. Důležité však je, komu to slouží. Začala jsem také vidět, jak jsme fyzicky hezcí lidé. Líbající Nejenom ženy! I čeští muži jsou viditelně fyzicky odlišní od anglických a hezcí. Úžasný

A pak se začala dít další zvláštní věc. Z různých stran ke mně přicházely knihy, časopisy a různé informace ze světa, které se týkaly české minulosti. A nejčastěji období staré Jednoty bratrské, od Bílé hory a dále. Sledovala jsem, s jakým obdivem hovoří cizinci o české historii o tom, jaké kulturní i morální dědictví naší lidé tehdy přinesli světu. Všechny informace z té doby hovořily o tom, že Češi byli velmi silní a stateční křesťané, kteří žili a pracovali podle Božích morálních principů a to jim přinášelo obrovský respekt všude ve světě. Jejich pracovní morálka byla nadprůměrná, byli známí svou pravdomluvností, obětavostí, čestností. A pro tyto vlastnosti vyhledáváni.

Vždycky mne zajímala historie, ale znala jsem ji pouze z toho úhlu pohledu, který nám dalo socialistické i současné školství (v pohledu na historii není mezi tím rozdíl). Ale to, co jsem se dozvěděla o naší historii od cizinců, mne překvapilo a začalo naplňovat hrdostí nad tím, k jak úžasnému národu patřím. Nesmím ovšem sledovat současné dění v ČR. Zamračený

A do této situace přišlo v Praze setkání s projektem Českých škol bez hranic a tato myšlenka mne nadchla. Chtěla jsem něco z toho úžasného kulturního dědictví našeho národa uchovat a předat dále. Seznámit s tím děti i dospělé, které nežijí v ČR, a tak vazbu na tyto naše kořeny ztrácejí. Včetně našeho jazyka.

Je to teď rok, kdy jsem se rozhodla vybudovat školu. Ihned po návratu do Anglie jsem začala s nadšením s realizací. Začít školu se dvěmi-třemi dětmi nemůže být žádný problém pro kvalifikovanou učitelku s praxí. Myslela jsem si. Usmívající se Dnes si říkám, že kdybych věděla předem, co mne čeká, asi bych znovu do této akce nešla, ale starala bych se jenom sama o sebe. Tak, jak je to u lidí běžně zvykem.

Od chvíle, kdy jsem se pro zřízení školy rozhodla, tak se odstartovala nekončící řada problémů a starostí, které mi velmi silně bránily v rychlejším postupu. Prožila jsem stovky hodin na internetu hledáním informací potřebných k založení i provozu školy. Abych nacházela neustále nové a nové věci, které nevím a musím si ještě dále zjistit. Prožila jsem desítky hodin přípravou pedagogických programů a dokumentů, hledáním vhodných učebnic i učitelů. Prožila jsem nekonečné množství hodin nad tvorbou neustále nových a nových textů našich webových stránek, které jsem se k mému obrovskému údivu nakonec i já sama naučila tvořit, protože jsem nenašla nikoho, kdo by mi s tím pomohl.

Vyměnila jsem si snad už tisíc emailů v komunikaci s úřady, potenciálními rodiči, učiteli, dobrovolníky, ale také se skutečnými rodiči, spolupracovníky a dobrovolníky. A řešila nekonečné množství problémů, které mi způsobili nespolehliví spolupracovníci či rodiče nebo "jenom" závistiví a nepřejícní krajané. Protože k mému překvapení rodiče si svou národní povahu přinášejí s sebou do všech končin světa a i školy v cizině se s nimi musejí potýkat. Mnohokrát jsem byla na pokraji svých sil a rozhodnuta skončit. Byla jsem vyčerpaná z neustálé kritiky těch, co sami nic nedělají, jenom s chutí ničí dílo druhých.

Ale jak už to v životě chodí, nic není jenom černé nebo bílé. A tak mne vždy od ukončení činnosti zachránilo několik dobrých lidí či spolupracovníků, kteří byli schopni vidět, jaký kus práce jsem udělala a pomáhali mi jít v tom boji za udržení školy dále.

Vím o tom, že v Anglii bylo již dříve několik pokusů vybudovat krajanské školy, ale vždy skončily na stejném problému - naši rodiče chtějí školu zadarmo. Nechtějí platit školné. Zaplatí cokoli, ale ne českou/slovenskou školu pro své dítě. Ale velmi neurvale se někteří domáhají, aby škola pro jejich děti byla PRO NĚ zdarma. Abych vše pro existenci školy včetně platu učitelů hradila ze svého. A já nevěřícně žasnu nejenom nad jejich požadavkem, ale i nad tím, jak se toto své podivné myšlení a jednání snaží zamaskovat náporem pomluv, když odmítám financovat vzdělávání JEJICH dětí z vlastní kapsy. Co všechno jsem se už o sobě dozvěděla. Usmívající se Jak je pravdivé: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění! Nerozhodný

Ale jak se zpívá v jedné starší české písni: Každá trampota má svůj líc. Za ten rok práce pro naši školičku jsem se nesmírně mnoho naučila, mnoho změnila a tady v Anglii se mi z mysli začaly doslova rojit naše staré české přísloví a pořekadla na téma lidského jednání a myšlení jako průběžné přirovnání do mé stávající situace. Jak to měli ti naši předkové všechno přesně vypozorováno! Usmívající se

Dnes mne průběžně kontaktuje řada lidí z Čech, kteří mají stejný problém jako já - mají dost té naší povahy české a chtějí odjet do Anglie. Všem hlásím, že nikomu nemohu zajistit bydlení a práci, ale pobyt v Anglii vřele doporučuji. Nenajdete tady ideální lidi, ani ideální podmínky. Ale najdete tady JINÉ lidi, JINÉ podmínky. A můžete se něco nového naučit. Pokud budete mít zájem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | Web | 9. prosince 2011 v 11:56 | Reagovat

Je zajímavé, že tě ten český národní fenomén dohnal i v Anglii. Ale je to prý běžné. Zřejmě proto mnozí z českých emigrantů později přerušili veškeré styky s českou místní komunitou. Mám kamarádku v Kanadě, která zpočátku pracovala v česko-slovenském kulturním spolku, ale kvůli té nevraživosti, faleši a chamtivosti odešla. Nyní se stýká jen s přistěhovalci z jiných zemí. S Poláky, Jugoslávci, Němci a mnoha dalšími. Jedna z jejích nejlepších kamarádek je například Korejka. Tvrdí, že si s ní i přes obrovskou kulturní a historickou odlišnost rozumí lépe než s místními Čechy a Slováky. ;-)

2 zorka zorka | Web | 9. prosince 2011 v 13:31 | Reagovat

Je to naprosto přesné. :-) Vím, že to tak je všude, že Češi si tento svůj povahový "poklad" nosí všude s sebou, a proto o tom pořád píšu. Aby si alespoň někteří z nich konečně všimli, na čem se podílí... My přece nemusíme být takoví lidé pořád. :-) My to můžeme změnit.

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 8:33 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

4 Petty Petty | Web | 24. ledna 2015 v 11:59 | Reagovat

Hezky napsané, držím pěsti v dalších úspěších se školou atd. Jen tak trošku poznamenám: loni jsem měla mladšího syna v první třídě, kvůli šikany ze strany učitelky jsme byli nuceni změnit školu. Oba mí synové teď dojíždí přes půl města, přestože máme školu cca 10 min.od domu. Je to jako ve všem - vše je o lidech, a tak jako ty si stěžuješ na rodiče, já si stěžuji na učitele - z té původní školy. Teď jsme zatím spokojeni. Malý je ve druhé třídě, jeho nová paní učitelka mi příjde naprosto skvělá, má úžasný přístup k dětem, naprosto individuální, neškatulkuje děti, ani je neponižuje před celou třídou atd. Na všem je s ní možné se naprosto lidsky domluvit. Starší syn už je v šesté třídě, a je taky spokojenější s novými učiteli... A když jsem se snažila na původní škole ty problémy řešit, tak mě opravdu hoooodně štvalo, že žijemem v ČR. Protože úžasné na naši zemi je to, že tady na nikoho není metr, a nebo na každého jiný. A to je asi to sladké tajemství toho, proč se v naší zemi ukrývají kriminálníci z celého světa... Shrnula bych to asi takto: Kdokoliv dělá cokoliv s nadšením a láskou, tak to dělá dobře a lidé si toho všimnou, a jak správně píšeš, vždy se najde nějaký kritik, a tak to prostě je, protože dobro by bez zla asi taky existovat nemohlo....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama