Probuzení duše

10. března 2015 v 17:50 | Zorka |  Fejetony

Probuzení duše


Každý, kdo se vydal na cestu hledání své vlastní duše, vlastní podstaty, prochází stejným procesem, kterému se v dávných dobách říkalo "zasvěcení". Hledá si odpovědi na otázky "Kdo jsem? Kam jdu? Proč tu jsem? Co mám dělat dále?"

Postupně prochází směrem do svého nitra mnoha vrstvami starého harampádí, které mu vnutila společnost, rodina, škola na téma co je správné, a co jako není. A tím, co si vytvořil sám na svou vlastní ochranu od bolesti a případných dalších zranění.

Společnost, ve které žijeme, nás naučila, že to, nač si nemůžeme sáhnout, co nemůžeme logicky zdůvodnit a pojmenovat, že je špatně. Že to, co v hloubi duše cítíme, je špatně. A tím nemám na mysli strach. :-) Že naše instinkty a intuice (máme-li k nim přístup) nám údajně lžou, zatímco "logické/rozumné" normy světa jsou tím pravým měřítkem všeho. Že to, jak myslí a jednají všichni, to je "správné".

Duše, její život v pomyslném vězení, do kterého ji uvěznila společnost, nebo naopak její cesta na svobodu, je to, co mne už léta zajímá.

Jak žít v souladu s tím, kdo jsem a co moje srdce cítí, že je správné? A co vlastně JE správné???

Jak se zbavit toho strachu, co na to řeknou ostatní, když se postavím proti nim, proti zaběhaným zvyklostem? Co na to řeknou ostatní, když si půjdu za hlasem svého srdce? I třeba jenom v maličkosti. Budu pak pro ostatní přijatelná/přijatelný? Co si počnu, když mne odmítnou/odsoudí? Zůstanu sám/sama. Jak přežiju?

Všichni toužíme být přijímáni. Ale zapomínáme, že ze všeho nejdříve my musíme přijmout sami sebe. Svou cestu. Potřeby své duše. A za to začít bojovat. Za osvobození své duše, a svého srdce. Své cesty. Za nalezení důvodu, proč jsme vůbec tady.

Potřebujeme vyměnit své životy žité na autopilota (automaticky, bez přemýšlení a smyslu, žití pouze na tělesné úrovni) za životy žité VĚDOMĚ a SE ZÁMĚREM.

Ale jak poznat, jaké jsou potřeby mé duše, když naše duše jsou léty života ve společnosti vykastrovány a zmrzačeny? Jak to poznat v situaci, kdy žijeme jako ostatní a podle jejich norem? Tudíž je ZDÁNLIVĚ vše v pořádku… jsme jako hodné holčičky nebo hodní chlapečkové. Nebo taky "drsní chlapáci". :-) Jenom naše tělo, naše srdce, naše intuice říká, cítí… že to není v pořádku.

Stejně tak, jako léta pozoruji cestu své duše zpět k vlastní svobodě a tvořivosti, k vlastní síle, všímám si procesu, ve kterém se nacházejí v danou chvíli jiné duše, které si ještě plně neuvědomují to, že jejich vlastní duše je volá, aby bojovali sami za sebe a své zájmy. Za svou obnovu. Za vztah k sobě.

Potkávám muže, kteří vytrvale a houževnatě odmítají přijmout cokoli, co obsahuje ženský prvek, ženskou energii - jako například informace přicházející z intuice, podvědomí, nejsou ochotni akceptovat skutečnost, že existuje nějaký duchovní svět a jeho pravidla, nejsou ochotni spolupracovat na vztazích, nechtějí ve vztazích nic dávat, jenom brát, drží si striktně svůj pocit oddělenosti od druhých, protože ve spolupráci je zdánlivě - podle nich a jejich rozumu - obsažen prvek "podrobení se", submisivity, která taky jako patří jenom ženám. Podle starých mužských norem. Kdy muž/vládce všemu velel a měl vše pod kontrolou.

Práce s emocemi a intuicí, práce na vztazích - to je něco, co je upřímně děsí a do čeho by nešli, protože by se museli podívat do tváře svému vlastnímu strachu. Přiznat sami sobě to, co ostatní jasně vidí - že ne ve všem jsou Kingové. Že jsou oblasti, ve kterých se potřebují učit. Jako úplně každý na této planetě. :-) A to je přesně to, čeho se NEVĚDOMÝ muž zoufale bojí. Přiznat si svůj strach ze selhání a nevímzčehoještě.

Muž, který touží mít vše, včetně emocí svých a svého okolí pod kontrolou, se dobrovolně nevydá na cestu sebepoznání a práce na sobě a svých vztazích, dokud kolem sebe má dostatek slabých a podřídivých duší, které mu v naplňování jeho ega pomáhají. Jsou to muži, kteří si zoufale a trapně udržují svoji masku "drsného chlapa", zatímco jejich dušička se ustrašeně třese v koutě. Za nic na světě by nepřijali pomocnou ruku svých partnerek či svého okolí, které jasně cítí jejich slabost a mají od Boha nadání a dary jim pomoc na jejich cestě. Pokud partnerkami jsou ženy, které už jsou na cestě ke své duši. Probuzené ženy. Ženy, které žijí VĚDOMÉ životy.

Potkávám ale výjimečně i muže, kteří se začínají již probouzet a hledají sami sebe a odpovědi na své otázky: Kdo jsem, a kam jdu? Nestydí se za to, že hledají sami sebe, a nestydí se přijmout pomoc v tomto procesu. Což je nádherné!

Potkávám stejně tak ženy, které svou pravou identitu vyměnily za role, do kterých je natlačila společnost - nemyslící poslušná manželka/partnerka, která zahodila svůj pravý potenciál, aby byla pro své okolí přijatelná. Nebo často i také jenom proto, že je to tááák pohodlné. Nechat chlapa, ať se o všechno postará. Ať myslí a jedná za mne. :-) Nebo hodná a chápavá ženuška, která se bojí vzepřít svému panovačnému muži nebo šéfovi. K smrti obětavá žena, která by se přetrhla pro druhé, jenom aby ji měli rádi a byla přijatelná pro ostatní. Nebo "laskavá a obětavá žena", která podle představ církve nebo jiné společenské skupiny obětuje vlastní život, aby žila podle cizích pravidel.

To není z mé strany výsměch, sama jsem všemi těmi fázemi naivní a hloupé hodné holčičky prošla. Navzdory mému vysokému IQ jsem to nebyla schopna rozpoznat. :-) Neměla jsem vypěstované potřebné dovednosti a instinkty. Věřila jsem svému okolí, že to, co mi říká moje srdce a intuice, je špatné. Že já jsem špatná.

Potkávám ženy, které svoji vlastní osobnost vyměnily za strach z partnera, z kamarádek či svojí sociální skupiny. A jako "náplast" za tuto oběť přijmou to, že mohou být v takové skupině (či rodině), která jenom přežívá a tlachá o ničem. Baví se podle plytkých norem plytkého světa. Úplně stejně jako to dělají muži u piva v hospodě. Taky jim takové společenství dodává falešný pocit síly a sounáležitosti. Jenže pak z té hospody (nebo jiné zábavné tlachací skupiny) odejdou a ve svém každodenním životě opět neví, kdo jsou a neumí žít sami za sebe. Žijí tak, jak to vidí u ostatních. Protože "ostatní" jsou norma.

Nemám nic proti zábavě, a sociálním skupinám. Kvalitní rodina nebo sociální skupina je pro náš život nezbytná. Já hovořím o těch případech, kdy se účast v takové povrchní skupině nebo povrchních vztazích vymění za vlastní duši. Kdy nám nepřináší růst, rozvoj osobního potenciálu, jenom stagnaci či pád dolů.

Aby se naše duše mohly probudit, oživnout a růst, abychom mohli otevřít všechnu tu krásu a tvořivost, ale i divokost a svobodu, které máme hluboko v duši ukryto, potřebujeme být v té správné společnosti, se správnými lidmi. :-) S těmi, kteří jsou na cestě svého rozvoje stejně jako my a ROZUMÍ tomu procesu, který se v našich životech odehrává. A PODPORUJÍ nás v tom. Protože nevědomí, dosud neprobuzení lidé nás blokují, omezují, shazují naše úsilí a vědomí správné cesty, berou nám sílu. Drží naši duši ve vězení, kde se nemůže rozvíjet a růst.

A co s tím? Jak z toho začarovaného kruhu ven?

Prvním a zásadním krokem je ROZHODNUTÍ, že CHCI vyjít ven. Že se chci spojit se svou duší a žít život, který je můj a který mi byl dán do vínku, když jsme se sem narodili. Protože jsme se tu nenarodili proto, abychom nějak ze dne na den přežívali. Abychom proflákali ten vzácný čas, který nám byl dán. Je nějaký důvod, proč jsme tady. Co se máme naučit. Jak žít naplno svůj potenciál, svoje talenty a dary. Jak být požehnáním pro ostatní. Ale taky jak být milování a přijímaní. A tady musíme začít sami u sebe…

Mgr. Zora Zámečníková
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama